Říjen 2014

DEN BLBEC aneb když se daří, tak se daří..

30. října 2014 v 7:47 | Azzy
No takže začalo to ránem, kdy jsem šla do krámu a tam všichni chodili s rohlíkama bez máku a když jsem k té bedně přišla já, byli tam už jen samý zamakovaný až po prdel. (Mám totiž takovou úchylku že nenávidim rohlíky s mákem).
Dobrý. Pak jsem se u oběda děsně rozežrala a pak jsem jela do Prahy za přítelem.
JENŽE já kretén jsem si doma zapoměla peněženku s jízdenkou.
No, a zjistila jsem to až když šel průvodčí. Jako zázrakem si mě teda nehleděl a prošel kolem mě jako bych byla vzduch (to se mi stává častějc i když jízdenku mám :D) . Dojela jsem do Prahy bez peněz a všeho. No a měli jsme s mladym sraz, jenže on mi psal, že se na pracáku zdrží. Že ho prej ještě ani nevyvolali. A tak sem brouzdala místním obchodním centrem a naříkala, protože jsem neměla peníze a všechno bylo tak pěkný a lesklý a tak.

Po hodině a půl dorazil přítel, čekala jsem na něj u metra, kde kolem mě lezli nějaký magoři, co byli asi opilí a nadávali a dělali výtržnosti a já naděláno v gatích. Já bych ho v tu chvíli nejradši radostí na místě spolkla, protože jsem už byla fakt mimo :D

Pak jsem mu poradila ať si koupí jahody, že jsou levný. Nojo, jenže to bylo 60 kč za 100g.. :D no tak si je koupil 120.. :D Lálala.. Pak jsem si koupila tu jízdenku a jela sem dom.. A při cestě domu mě tak strašně chytla ta noha (mam něco s holení) že jsem myslela že nedojdu domu.. Doma mi ještě spadly na zem brejle a totálně se rozflákaly. Brejle na blízko bez kterejch vidím totální bobek a sice mám náhradní, ale jenom dvoudílný (jakože na blízko i na dálku) a v těch se blbě dělaj věci jen na blízko (čtení kresba atd) takže nevím co budu jako celej den dneska dělat.

No a nakonec v noci sem se budila a furt myslela na žrádlo což se mi normálně v noci nestává a furt a pak mi kručelo břicho a zdálo se mi že mě unesli a nafetovali a bylo to hrozný..

No děsím se co bude dnes.

Když mi hrabe, tak mi hrabe.

20. října 2014 v 20:17 | Azzy |  Kecalka (neboli o mě)
Je to hloubš, než si myslíme, je to těžší, než chceme.
Je to obelisk, který za sebou denně táhneme.
Motáme se v kruzích.

Poznala jsem, co to je. Možná ne do úplného konce, to ale ani nechci.
A vím, jaké to je, když vám nikdo v okolí nerozumí.

Snažím se s tím bojovat sama. Opravdu, snažím se moc. Už jsem na té lepší cestě. Ale stále mě to svazuje, stále mám přísný režim a jsem uzavřená do sebe, nese si to svoje následky...

Pořád ve mě křičí. Ale nekřičí povely jako nejez, ale povely jako : >>Ty přece nemůžeš být pryč z domu dýl jak pět hodin ! Ty přeci musíš být v 20.00 doma, aby ses v 20.50 navečeřela a pak šla usínat k televizi.

Ty přeci nemůžeš někam dopoledne odjet, vždyť máš doma oběd ! Nemůžeš jíst jinde, než doma !
To si nemůžeš dát, to má moc gramů tuku. Tohle taky ne, to je taky moc mastný. A tohle? Na to zapomeň !
Moc jsi jedla, makej na tom rotopedu, dělej. Ještě 100 kcal.
Nenáviď se, dělej ! Umírej strachem z každýho kila, co bys mohla přibrat. Dívej se s odporem na svoje starý fotky. A nenáviď ostatní, co jedí sušenky a neřeší, kolik to má čeho gramů. Záviď jim, ale nestaň se jimi. Opovrhuj jimi.
Jsou slabí, jsou hloupí. Jsou nezasvěcení. Dobře jim tak. Budou tlustý.<<

Pořád cítím to omezení. Nemám půl roku volna. Mám půlroku vlastního nastavenýho režimu, kterej se nesmí ani trochu vymanit ze zarytých stereotipů. Nepočítám jednu hospodu s tátou, kde jsem si dala pár panáků.
Všude si musím hrát na svůj režim.
Všichni se musí přizpůsobit mě, protože když se něco zvrtne, šílím, chytám panické záchvaty, je mi úzko, brečím, mlátím sebe, kolem sebe ...

Je to na léčení, ale chci to zvládnout sama. Aspoň ten debilní boj s jídlem.
Ostatní věci uznávám, potřebují léčbu odbornou.

Ale psycholožka bere jako můj hlavní problém jídlo, ne to, co to způsobilo, to, co mě nutí teď být taková. Neřeší příčinu,ale následek. A to by neměla.
Navíc z ní cítím, jak mnou opovrhuje. Jak mnou tak silně pohrdá, až je to trapný.

A trpím chronickou prokrastinací.
A jsem narcista.

A nechci žít.
Už zase.
Pořád ještě.

A zase mam strašnej průjem
Od září se mi to vrací, šílený, jsem vázaná na domov, nemůžu ani do města, jak mi je zle.
Ale jídlo si kvůli tomu neodpustím. Ne ne ne.

Fuj.

Život je svině.

13. října 2014 v 14:29 | Azzy |  Kecalka (neboli o mě)
Aha.

Takže všechny ty moje bolesti, křeče, průjmy a podobně.. Nemají vysvětlení.
Žlučové kameny už prý nemám. Že se prý rozpustily.
Žaludek mám v pořádku.

Aha, proto mě pořád tak bolí, škrundá a naříká..
Aha.

Všechny výsledky naprosto v pořádku, celiakie vyloučená.

Tak je tu prý další možnost - endometrioza.
Super!

Zdraví kde tě mám

4. října 2014 v 14:07 | Azzy |  Kecalka (neboli o mě)
Tak jsem byla na té gastroskopii (jak vám tam strkaj hadici do žaludku) .. A samozřejmě jsem úplně v pořádku..
Tak to mi vysvětlete tu fyzickou bolest, která mě od rána do večera provazí v oblasti žaludku ..

Mám podezření na celilakii.. Ale to se dozvím v pátek na ultrazvuku...

takže kolem a kolem:
Asi rok mě strašně bolí břicho, jsem přecitlivělá na všemožný jídla a já nevim co, pořádně to nedokážu ani zjistit po čem je mi zle pač je to dycky jiný, byla sem na vyšetření žaludku, ale nic mi neni.. našli mi ale žlučníkový šutry, a v pátek du na ultrazvuk a jestli tam furt budou pudu na operaci.. stalo se pro mě posedlostí bejt hubená a nedokážu se toho vzdát a sem i prostě psychicky taková divná nestálá nervózní.. Pokud tam nebudou šutry, pudu ještě na vyšetření střev + na nějakou laparoskopii kde mi budou zjišťovat jestli nemam endometriozu.. což je něco co způsobuje neplodnost.. když nikde nic nebude, může to taky bejt přetrvávající zánět, a když ani to ne, je to psychosomatický, musela bych do nějaký nemocnice, hospitalizace - psychiatrie..... atdatdatd..



Takže asi těžko v únoru nastoupím do školy...

ACH BOŽE