Konec všeho hezkého

18. ledna 2015 v 13:12 | azzy |  Kecalka (neboli o mě)
Stojím.. Stojím uprostřed všeho a všechno mezi mnou komíhá - vidím, jak všechno mizí, jak se mě to nedotýká.
Pracovní návyk, návyk učení, všechno, všechno jde úplně do prdele.
Šance na normální život, všechno jde do hajzlu.

Příšerný pocity v břiše.

Sedím v tichu a pláču za svojí ztracenou existenci. Za duši, kterou jsem darovala ďáblu za štíhlou postavu. Nenávidím sama sebe čím dál víc, moje rodina mě ignoruje. A zároveň stále dělají všechno za mě. Můj přítel se mnou ztrácí trpělivost a moje jediná starost je, co k snídani.
Co k obědu. Jak přežít den do večeře. A když je mi teď zle a nemohu se tolik hýbat, nesmím jíst a já jím jako prase, stále si vše vyčítám a nikdy s tím nesmím přestat, protože bych zase kynula. A já nechci zase cejtit, jak mi přetejkaj špeky.

Proboha já se tak nenávidím. Já chci umřít, nikdy jsem to nechtěla tak jako teď a vím, že je to hnusný rouhání, ale já v ničem nevidím smysl. Nic v mým životě nemá smysl, a když píšu, klepou se mi špeky na bocích. Pořád jsem to já, ta hnusná, sobecký a ufňukaná, která chce vší pozornost jen na sebe. STRAŠNĚ MOC MI CHYBÍ DĚTSTVÍ !!!!! TAK STRAŠNĚ STRAŠNĚ MOC že se to ani nedá vyjíádřit slovy.
Všechno bylo ÚŽASNÝ. Všude jídlo a radost. Sice ano, je za tím několik hnusných věcí, ale njevím, jestli někdy budu s breken vzpomínat na tohle období a chtít ho zpítky. Možná jen, až budu mít povinnosti, budu si stýskat po nicnedělání.
PROBOHA VŽDYŤ JE TO TAK ZBYTEČNÝ !!!!!
KDE SEM??? KAM SEM SE DO PRDELE ZTRATILA!!!!!!! PRRRRRRRRROOOOOOOOOOOOOOOOOOČČČČČČČČČČČČČČČČČČ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Já se zblázním !!!!! Já už to nevydržím. Co když už nikdy nebudu schipná normálně fungovat jako kdysi ???
Panebože já to nechci !!!!! Já chci aby mi bylo sedum a já byla šťastná ! ..
Sama, úplně sama, v obřím světě, proti sobě a proti nehostinnosti dnešní společnosti.
Sama, protože moje máma už nezvládá ani boj s každodenní všedností, natož aby mě podržela.
Sama, protože si neudržím přátele.

Všechno dělám jenom pro jídlo. Vstávám jenom pro jídlo. Přežívám jenom pro jídlo. A zároveň se ho bojím.
Svírá mě to. Nenávidím to. Nechci žít. Já to asi ukončím, jenže nevím jak.
Jak. Co mám dělat. Chci navěky zůstat brečet, protože v tu chvíli jako kdybych všechno vyřešila, opadá to ze mě, prociťuju tu bolest. Ale pak to přejde. A zůstane ve mě ta odporná pachuť. Vědomí, že to nevyřešilo nic. Vědomí, že to nikoho nezajímá a vědomí, že se vůbec nic nezmění.
A že je moc brzo na svačinu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ko Ky Ko Ky | E-mail | Web | 20. ledna 2015 v 4:44 | Reagovat

to mi je líto a řeší to někdo dle lékařů nebo jim to je jedno?

2 Ko Ky Ko Ky | E-mail | Web | 20. ledna 2015 v 4:46 | Reagovat

Mi příjde, že se v tom útápíš a dělá ti to radost. :( V takovém stavu bych popravdě i mohla být také, ale radši takhle nepřemýšlím, jelikož to člověka jen ničí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama