Já a moje anorexie, kterou už si nepřipouštím.

17. května 2015 v 15:09 | Azzy |  Kecalka (neboli o mě)
Je to hodně dlouhý článek a chápu, že ho většina nebude chtít.

Ale sesumírovala jsem sebe a .. "TU" nemoc - pokud se jednalo o ní.

Takže.. Rozhodla jsem se vám napsat, co mi "došlo" ..
Není to moc hezký.
Vždycky se mi líbily holky vychrtlé, připadaly mi hrozně elegantní a tak nějak silné - duševně. Nevím, proč.
Můj příběh začíná, když mi bylo 17. Myslela jsem, že jsem tlustá. No - 76 kg na 169 cm. Takže asi tam nějaká tloušťka byla. Jinak jsem byla vcelku hodně sebevědomé děvče s nádhernýma hustýma vlasama a neustále rozesmátá a veselá, sice jsem často měla nervy, ale jsem odmalička víc vystresovanej jedinec.
Rozhodla jsem se, že zhubnu na 65kg za 2 měsíce - o prázdniny.. A to tak, že nebudu nic jíst - vlastně, zůstala jsem u sladké snídaně, k obědu krajíc chleba a dál nic + více pohybu než jsem byla zvyklá dřív.
V naší rodině se tehdy stal zlomový okamžik, který se hodně podepsal na mojí mamce - chtěla jsem jí co nejvíc pomoct, přestala jsem jí říkat o svých problémech a snažila jsem se být mnohem samostatnější než dřív.
Pomalu jsem se uzavírala sama do sebe. Začala jsem se pravidelně vážit. Když po týdnu "hladovění" - já zprvu hlad neměla, ale nevím jak to nazvat, prostě po týdnu, kdy jsem jedla jen snídaně a -oběd-, se na váze ukázalo 73kg. No koho by to nenakoplo ?? Rozhodla jsem se vytrvat. Začala jsem se vyhýbat jídlům a přestala jsem jíst po odpoledni.
Každý den jsem šla alespoň na jednu procházku, nebo si vyjela na kolo.
V té době jsem měla přítele, ale ten nějakou starost o mě nikdy neprojevoval..
Všichni chválili, jak jsem krásně zhubla. Díky tomu, že doma byla pozornost zaměřená jinam, jsem mohla dál pokračovat ve svém hubnoucím plánu. Procházelo mi to.
A opravdu - na konci prázdnin jsem měla 62kg! Neuvěřitelné! Byla jsem strašně šťastná. Ale najednou jsem si připadala mnohem tlustší, než jsem myslela, že budu. Myslela jsem, že budu hubenější.. A tak jsem se rozhodla shodit ještě ty tři kila a začít jíst.
Ve škole, kde se semnou dosud nikdo nebavil, mě všichni zahrnovali komplimenty. Všichni užasli a ptali se, jak jsem to udělala. Samozřejmě jsem nikomu neřekla, jak to bylo doopravdy.
Měla jsem pocit, že konečně žiji. Že mám život ve svých rukou. V listopadu jsem vážila 55kg (rozhodla jsem se ještě trošku shodit, připadalo mi, že pořád vypadám tlustší, než jsem myslela, že budu - podle měřítek z dob dřívějších) a rozhodla jsem se jít oslavit svoje narozeniny do klubu. To není dobrý nápad, když půl roku skoro nic nejíte. Jít do přeplněného, vydýchaného klubu a celou noc "propařit" - nepočítám výčitky z toho, že jsem vypila moc alkoholu a snahu vytančit co nejvíc - hned druhý den jsem měla angínu jako prase.
Doma jsem začala lhát o tom, kde a jak jím, aby jim to nebylo podezřelé. To, že jsem zůstala doma (a máma je taky doma), mi ztížilo možnosti. A tak jsem jídlo vyhazovala.
V tu dobu už jsem se vážila každý den. Všechny moje vztahy šly do kelu. Více jsem se s lidmi hádala, pak jsem se s nimi přestala bavit úplně. Přestala jsem se radovat. Najednou jsem vůbec neměla chuť žít.
S angínou jsem shodila na 48kg. Ve škole už si o mě šuškali. Jenže to nejhorší bylo, že jsem brala antibiotika. A na ty jsem vůbec nejedla..
A tak jsem se nemohla divit, když jsem vůbec nemohla dojít do školy. Učitelé i spolužáci si začali všímat.
Začalo se mi dělat mdlo, začaly mi padat vlasy. Nedokázala jsem udýchat výstup do schodů ve škole. Vyjít tři patra mi trvalo asi půl hodiny.
Nedokázala jsem dojet do školy. Táta mě musel vozit autem. Měla jsem neustále nervy ze školy, z domova, z učitele, jedinou útěchu jsem nalézala ve svých kostech, které jsem si uprostřed noci mohla nahmatat.
Máma začala strašně ječet. A často. Musela jsem začít víc lhát. Začala jsem večeřet - pozor - kedlubnu. Ale jen půlku, zbytek jsem vyhodila.
Naučila jsem se naplánovat den tak, abych na jídlo neměla ani pomyšlení. Dokonce i když jsem byla doma s angínou.
Bylo mi 18 a moje neschopnost zvládat školu se prohlubovala. Neměla jsem na nic sílu. Ale pohled do zrcadla byl prostě silnější. A každý den jsem si říkala, že zítra už začnu jíst…
Nedokázala jsem vylézt z vany. A pořád jsem si připadala tlustá.
Chtěla jsem ještě zhubnout. Na 42.
Abych konečně vypadala jako kdysi. Nedokázala jsem pochopit, proč v 18 při 50 kilech nevypadám jako ve 13 při 55 kilech. Proč vypadám tlustší..
Když jsem byla doma, místo chleba jsem k obědu měla kafe s cigaretou.
A pak to přišlo. Všechno se zlomilo, já začala mít obrovský křeče v břiše a už vůbec jsem do té školy nemohla dojít. Obíhala jsem X doktorů, nikdo nevěděl, co to může být.
Moje přesvědčení, že nesmím nikdy jíst bylo silnější než cokoliv jiného.
Nikdo nesměl jíst v mé přítomnosti, jinak jsem se rozplakala. Nikdo nesměl o jídle mluvit, jinak pláč.
Nikdo nesměl ani pít něco sladkého. Nebo kafe s cukrem. Protože jsem z toho byla hrozně zoufalá.
Můj hlad pro mě byl ale nový druh chuti a dokázal mě nasytit.
Máma mě chtěla poslat někam na kliniku, ale já jsem jí to vymluvila. Tátovi taky.
Všechno jsem jim řekla.
Ségra mi řekla, že když nezačnu jíst, budu mít metabolickou poruchu a pak přiberu i po rohlíku. To mě vyděsilo. Začala jsem jíst. Pomalu, ale jistě.
Snídaně zůstávaly pořád stejné, k obědu jsem snědla nejprve půl rohlíku, pak celý rohlík, když mi ségra řekla, že existují "mínusové" kalorie, které víc kcal vezmou, než dají (při trávení), začala jsem pravidelně jíst (ty mínusové) a abych to vyrovnala, dala jsem si k tomu trochu cukrů.
Pomalinku jsem začínala najíždět na ultradietní stravovací režim, ale pořád mi bylo špatně, když jsem začala jíst, začal se mi hrozně horšit spánek, v té době už mě nic nebavilo, neměla jsem žádné zájmy, kromě vzhledu, nedokázala jsem se ničemu od srdce zasmát, nic mi nepřipadalo vtipné…
Všechno bylo jako pod záclonou.. A já jsem začala pravidelně jíst. Snídaně, oběd, večeře.
Začala jsem i svačit.
Začala jsem se zajímat o jídlo.
Mezitím jsem ještě začala jídlo plivat - byla jsem schopná nakoupit jídlo za 1000kč a během hodiny to vyplivat do záchoda. Jde vlastně o to, že něco jen rozkoušete, nepolknete, vyplivnete..
Na tom jsem byla hoodně závislá. Hodně. Hodně moc. Opravdu hodně. Plivala jsem po snídani, dopoledne,po obědě …
To jsem si mohla dovolit, protože jsem nechodila do školy. Byla jsem obvázána svými pravidly a pravidly ohledně jídla.
Hlídala jsem si každé sousto, které jsem spolkla, každý kus rohlíku..
Jenže po takové době trýznění se hladem jsem postupně začala jíst víc a víc…
Víc mínusových kalorií. Víc zeleniny, bílkovin. Víc všeho, jen ne cukru.
Počítala jsem si každý oříšek. Měla jsem přesně stanovené časy, při kterých jsem jedla. Měla jsem zafixováno, že nesmím svačit později, než v 5. A také ne dřív.
Pak jsem začala jíst bobule - jahody, borůvky,rybíz,višně.. A toho jsem byla schopná spořádat opravdu hodně.
Takže zelenina, bobule.. rohlíky,bílkoviny…
Ale třeba brambory jsem nebyla schopná sníst. Žádné jídlo, které jsem nevěděla, jak se připravovalo, jsem nebyla schopná strčit do pusy.
Vše se odehrávalo jen kolem jídla. Budila jsem se jen pro jídlo, žila jsem jen pro jídlo, počítala hodiny, které schází do dalšího jídla.
Trápila jsem se, hodně jsem se trápila. Nesměla jsem mezi lidi. Připadala jsem si tlustá, chtěla jsem shodit.
Měla jsem 46 kg a připadalo mi to hodně. Ale už jsem si nedovolila nejíst.
Pak jsem si ale popouštěla uzdu. Občas jsem si něčeho kousla, co bylo zakázané. Občas to, občas tamto…
Z prvního kousnutí borůvkového koláče jsem se zhroutila. Rozklepaly se mi nohy, rozbušilo se mi srdce, polily mne mdloby.
Měla jsem noční můry o tom, že jsem snědla kostičku čokolády. Ve snech jsem páchala sebevraždy ze snězení zakázaného jídla.
Byla jsem úplně sama. Jen já a moje jídlo. Nikdo mezi nás nesměl. Nesmělo se přede mnou jíst, když já už byla najezená. Nesmělo se mluvit o jídle, pouštět filmy s jídlem, nesmělo se jít do restaurace v mé přítomnosti.
Při každém probuzení jsem nedokázala usnout, dokud jsem se nenajedla. Když jsem se najedla moc, nedokázala jsem přestat běhat,cvičit, poskakovat, klusat, dělat výpady,.. Šly na mě opět mdloby.
Jenže jsem pořád jedla víc a víc.
Svou snídani granko jsem vyměnila za skořici. Utnula jsem svoje příjmy, přidala jsem pohyb.
Byla jsem jako vyšinutá. Když jsem někam jela, zapírala jsem se, abych spálila víc kalorií. Vše jsem dělala jen abych spálila více kalorií. Žila jsem pro to, abych mohla jíst a spalovat.
Snila jsem o dortech, guláších.. Brečela jsem bezmocí a úzkostí.
Každý den jsem se vážila. Každý den jsem se přeměřovala. Snažila jsem se hlídat se.
Pak přišly Vánoce a já se spustila z řetězu. Přestaly existovat zakázaný jídla. Jenže od všeho jsem si jen kousla.
Dopadalo to tak, že jsem měla oběd, který byl více mínusový a k tomu jsem poté přikousla tu pendrek,tu čokoládu, med, sušenku .. Oříšky.
Po Vánocích jsem si řekla stop. Přestala jsem užírat. Zvládla jsem to . Chvíli. Ale stejně jsem přibrala, asi trochu.
Hodně jsem jezdila na rotopedu a běhala.
Pak jsem onemocněla a svůj příjem jsem zase zkrouhla. Hodně. No a …
To jsem vydržela asi měsíc.
Bylo mi hodně špatně od žaludku, ztrácela jsem vlasy, byla jsem bez chutě (to jsem doteď) neměla jsem z ničeho radost… To s postupním užíráním přestávalo.
A pak jsem začala víc a víc ukusovat. Docházelo mi, jak málo jsem jedla.
A teď bych se nejradši profackovala. Stále to mám v hlavě. Stále jsem mimo realitu. Mimo reálné vnímání svého těla. Hlídám si, co sním, ale trpím nezkrotnou potřebou jíst. Takže jím častěji. Jím hodně.
Nedokážu přestat, trpím občasnými záchvaty přejídání.
Připadám si strašně tlustá. Nepotřebná. Nenáviděná.
Žádnou léčbu jsem nepodstoupila a asi ani nebudu - přece jen, JÍM.
Zkazila jsem si krásný roky života. A pořád si je kazím.
Nedokážu na jídlo přestat myslet. Nedokážu se od něho odpoutat. Pokaždé , když někdo někde mluví, nebo slyším o jídle, jakoby mluvili o mě. Jakoby mluvili o hodné já a zlé já.
Prostě se od toho nedokážu odpoutat.
A nevím, jak z toho bludného kruhu ven ….

Terapie jednoho dne skončí a zůstanu zase jenom já a moje jídlo …


11.7.2014



6.5.2015
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Annie Annie | 17. května 2015 v 15:25 | Reagovat

Omg,rozhodně stálo za to si to přečíst :O No... úplně mi mluvíš z duše :o Taková jsem přesně myla v létě... a pár měsíců jsem se ještě muselá léčit... no vlastně se ještě léčím.. ale z 85procent už jsem vyléčená. Přeji ti, ať se brzy z té příšerné nemoci dostaneš :/

2 valanor valanor | Web | 5. června 2015 v 20:42 | Reagovat

Pro mě je tvůj příběh opravdu neuvěřitelný...hodně děsivý, ale i úctyhodný

3 Taylor the vixen Taylor the vixen | Web | 15. srpna 2015 v 9:54 | Reagovat

Ty blaho....vis ze takhle je to spatne...ale jsem ohromena tvoji vuli a temi vysledky...i kdyz nevim jestli to za ten rozdil stoji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama